CO SE DĚJE?

Co si myslím o sociálních sítí a co pro mě bylo nejtěžší (Liebster Award)

Když mě úžasná Verča z Čas kávičky nominovala do Liebster Award, kterou jsem předtím vůbec neznala, říkala jsem si, že je fajn zkusit si něco nového. A tak je tady asi nejotevřenější článek, který u mě najdete.

Princip téhle challange je celkem jednoduchý. Jedna blogerka vybere jiné, položí jim otázky a ony na ně odpoví, vymyslí jiné a nominují další blogerky. Hlavním tématem je hlavně sebelásky, cestování, blogování a tak nějak život celkově. Já jsem si postupem času na blogu zvykla psát i jiné články než jsou recepty a zážitky z cest, protože blog je součást mého života a některé věci s vámi chci sdílet, i když se pečení netýkají. Liebster Award je přesně o tom a také představit svůj blog (nemám to slovo ráda stejně jako blogísek či blogování) čtenářům trochu v jiném světle. Já skoro tři měsíce přemýšlela nad odpovědma a nad tím, co na sebe prásknu a co nechám před klávesnicí.

Co vás na blogování nejvíce baví?

Tohle otázku beru stejně jako „jak jsi se k blogování dostala“, tudíž stejně těžká a složitá. Ač se to zdá jako banalita. Ale vzhledem k tomu, že blog je součást mého života už čtyři roky (panejo!) beru ho jako svůj největší koníček. Miluji ten celý proces; vymýšlení receptů, shánění surovin, pečení a zkoušení, focení a dekor styling, práci na samotném článku a úpravy fotek. A pak samozřejmě reakce, protože přeci jenom nebloguji jenom pro sebe, ale i pro vás. Ale co mě na blogování baví nejvíc je prezentace přímo. Mluvím o akcích, jako je Foodblog market od Kačí, Apetit piknik, Barista roku 2017 a další. Ty první dvě jsou moje srdcovky a letos je to poprvé po čtyřech Apetitech, co na něm v létě nebudu. Asi potřebuju nabrat nový směr a říct si, co vlastně chci, ale myslím, že se na něj zase brzy vrátím. A na Foodblog market se s láskou vrátím už potřetí.

Jaký je váš názor na sociální sítě? Berete je jako pozitivum či negativum (nebo obojí)?

Obojí! V mých začátcích blogování jsem neměla ani Instagram ani Facebook a občas přemýšlím, že jsem se bez toho měla líp. Dneska by člověk bez sociálních sítí nebyl a musím říct, že poslední dobou přemýšlím nad tím, jestli jsem s tím v pohodě nebo ne. Umím být dny bez Facebooku i Instagramu, ale když vidím, jak dneska jsou sociální sítě důležité, jsem z toho trochu nešťastná, protože nejsem typ, co by měl potřebu sdílet úplně všechno a sjíždět je neustále několik hodin. Jsem ráda, když mám vedle sebe lidi, co si taky fotí jídlo, ale taky miluji akce, kde mám mobil schovaný v kabelce a ani jednou ho nevytáhnu. Protože zaplať pánbůh mám okolo sebe lidi, co nemají Instagram ani Facebook a přijde jim to v pohodě.

Co pro vás bylo ve vašem životě nejtěžší?

V tuhle chvíli asi nejtěžší otázka. Ale řeknu to oklikou. 24.prosince 2016. Den, kdy se nejen mě, ale i celé mé rodině změnil život a já začala Vánoce skoro až nenávidět, protože ta tam byla domácí pohoda, dárky, stromeček a rodina. Následných 12 měsíců pro mě bylo hrozně těžké, ale zároveň jedny z nejdůležitějších. Během nich jsem dospěla a naučila se, že rodina, zdraví a ti nejbližší jsou stejně to nejvíc, co máte a je strašně důležité je chránit. Možná to zní pateticky a jako klišé, ale pro mě to tak prostě je. Neříkám, že si někdy nevzpomenu a nemám opět slzy v očích, vlastně vzpomínám pořád, ale snažím se bojovat a myslet na to, že mám vážně skoro všechno před sebou. Teď se mi to peklo trochu vrací, ale mám okolo sebe tolik lidí, kteří mi pomáhají a já si díky nim uvědomuju, jak skvělé kamarády a rodinu okolo s sebe mám.

Co pro vás znamená pojem láska?

V posledních letech úplně všechno. Učím se chápat rozdíly mezi partnerskou, mateřskou a kamarádskou láskou a vidím, že je v nich obrovský rozdíl, ale ani jedna z nich není nejdůležitější, protože všechny jsou stejně podstatné a stojí na tom samém místě. Dřív jsem si říkala, že přátelství je mnohem víc než láska, protože kamarádi jsou s vámi až do smrti. Ano, ti nejdůležitější jsou se mnou už děsně dlouho a s mojí nejlepší kamarádkou Jančou si děláme legraci, že v šedesáti spolu budeme krmit holuby. Ale je láska a láska. Pro mě je láska strašně moc, ale vím, že její sílu ještě poznám.

Kde se vidíte za deset let?

Já nevím, kde se vidím zítra, natož za deset let :). Poslední dobou přemýšlím nad tím, co je moje vysněná práce a co bych chtěla v životě dělat. Od střední školy jsem se chtěla živit psaním, což jsem si splnila a jsem nadšená, že můžu psát. Ale bude to takhle pořád? Poslední dobou mě tahle otázka hlodá čím dál tím více a děsí mě, že na ní neznám odpověď. Já totiž byla vždycky ta, co měla všechno do puntíku naplánované, ale asi jsem se změnila a snažím se neplánovat, protože ono je to ve výsledku vždycky úplně jinak. Takže, za deset let se vidím někde, kde jsem s lidmi, která mám ráda a kde jsem šťastná, zdravá a milovaná. Víc se netroufám odhadovat.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Aha, tak ono těch složitých otázek je víc 😀 Nemám ráda jakékoliv pohovory, protože přesně tohle je otázka, kterou vždycky dostanu a nevím, jak na ní odpovědět. Protože vejšku jsem nedodělala, titul nemám, občas moje kreditka je hodně vybrakovaná a nemám okolo sebe šťastné děti ani nádherný dům. Hodně lidí by asi řeklo, že můj největší úspěch je to, že jsem loňský rok přežila a dokázala se postavit znova na vratké nohy. A já s tím asi souhlasím. Neberu to jako úspěch, ale to že jsem prostě musela, protože mi vlastně nic jiného nezbývalo. S tím souvisí i to, že jsem dospěla a přestala být tou teenage Baruš, kterou jsem byla i ve dvaceti, ale určila si priority. Neříkám, že si občas nevyhodím z kopýtka a neudělám něco, co se na můj věk asi nesluší, ale jsme jen lidi, ne?