Photo diary aneb co se dělo v květnu?

Další karanténí měsíc. I když, v květnu se celý svět, včetně mě, začal pomalu vracet do normálu. Když si ale představím, že jsem v květnu měla odlétat do Barcelony a na konci měsíce do USA, tak mě z toho mrazí. A to nejen kvůli koronaviru, ale i kvůli tomu, co se nyní děje v Americe.

Musím říct, že se nerada veřejně k nějaké události vyjadřuju, ale tím, jak pracuju v médiích, se tomu občas nevyhnu. Možná proto mě z celé situace ohledně protestů v USA mrazí a jsem překvapená, že se k tomu česká média a osobnosti moc nevyjadřují. Zřejmě je to kvůli tomu, že si nikdo moc nedovede představit, co se opravdu děje. Pojďme tedy na veselejší téma a to ne photo diary za květen.

Přišlo mi, že v květnu se život začal vracet už pomalu do normálu a teď mi přijde, že to je jak kdyby skoro nic nebylo. Teda až na ty roušky, ty mi život otravují čím dál tím více.  Nicméně život jinak začíná být skoro normální. Vrátili jsme se s kolegy do práce, rovnou to zašli mírně oslavit na Náplavku, kde jsem seděli xhodin a museli si všechno říct. I když mě to v práci občas rozčiluje, tak vidět po několika týdnech své kolegy a leckdy i kamarády bylo fajn. Navíc se díky tomu vrátil opět můj normální režim a řád. I s pravidelným chozením na cvičení. A ještě že tak, cvičení doma pro mě hold není to pravé ořechové a jediné, co občas zvládám je dát si nějakou jógu.

Na Náplavku jsem za květen vyrazila hned několikrát, mimojiné i s holkama – Jančou, Kačkou, Šárkou a samozřejmě Rejmi a bylo to boží. Viděli jsme se poprvé od karantény a doufám, že se nám podaří naplánovat nějaký společný letní víkend. Potkala jsem se i s mojí Verunkou – několikrát na procházce a konečně i na healthy talk workshopu, který měla s Andrejkou Mokrejšovou, úžasnou, chytrou a krásnou holčinou. Andrejka tam byla nadšená z mého banana breadu, který je taková moje sázka na jistotu. Dávám vám sem odkaz a opravdu moc doporučuju! A už teď se nemůžu dočkat až s holkama vyrazíme na jógový víkend na konci června, který Verunka pořádá. To bude boží.

Květen byl také ve znamení kadeřnice, kam jsem konečně došlo po snad třech nebo čtyřech měsících a jsem mega spokojená. Chodím do Spellu, teď jsem byla u Nikči a už vím, že nikam jinam nepůjdu. Nesměly chybět ani procházky, výlety, knížky (Shari Lapenu mega doporučuju) a také samozřejmě kavárny. S kolegyní Adri jsme vyrazily do Kavárny, co hledá jméno, několikrát jsem byla i v mojí milované Etapě a po těch jejích loupácích bych šla klidně na konec světa. A jedno krásný ráno jsme s Hankou strávily u Anetky na brunchi. Já jsem si pak vyzvedla Rejminku na hlídání a společně jsem stačily tak strašně zmoknout, jako už dlouho ne. Květen byl zkrátka měsíc, kdy jsme se začali všichni vracet do relativního normálu a já jsem za to děsně ráda. Doufám, že nás už žádné podobné krize, které by nás odstřihli na několik měsíců nečekají.