Photo diary aneb co se dělo v únoru?

Dá se říct, že v únoru jsem kolísala mezi štěstím a smutkem. Udělala jsem jedno obrovské rozhodnutí, které pro mě nebylo vůůůbec jednoduché,  a i když se na první pohled mohlo zdát, že to bylo jednoznačné, tak to tak rozhodně nebylo. O tom ale až za zhruba dva měsíce, až se tady potkáme u Photo diary za duben. Teď jdeme na ten únor.

Co si budeme, ten únor byl stejně zvláštní jako leden a bude stejně zvláštní jako březen. Na konci února jsme měli mít rodinnou oslavu, protože letos jsme se s těma narozeninama opravdu sešli, ale kvůli situaci i s ohledem na starší či ohrožené členy naší rodiny jsme to posunuli. Doufám, že vyjde dubnový termín, jinak se z toho vážně už zblázním. Nicméně, i v únoru jsem pokračovala se svým běháním, teda když to šlo, protože v mrazu a na sněhu jsem to ani nezkoušela. Nechtěla jsem riskovat nějaký pád. S holčičkama z práce jsme si daly sushi večer, který byl naprosto boží a skvěle jsme si ho užila.

Také jsem začala sama chodit na procházky, hlavně tady v okolí Modřan, protože jsem potřebovala za celý den nějakou aktivitu. A musím teda říct, že vzhledem k tomu, že jsem vycházela až kolem páté, tak jsem se vždycky vrátila domů za tmy. A teda, jít skoro po tmě modřanskou roklí, to není žádnej šlágr. S Janičkou a Marošem jsme vyrazili na procházku nádhernou zasněženou Prahou, u Pražskýho hradu jsem ochutnala skvělou čokoládu a užívala si svůj milovaný biatlon. A když se ještě Markéta Davidová stala mistryní světa ve vytrvalostním závodě, tak jsem v práci za počítačem regulérně slzela dojetím.

Strávila jsem také nějaký čas se svými skvělými kamarádkami, které se opět ukázaly, že když je člověku bídně, tak tu vždycky pro něj jsou. No a nesmím zapomenout ani na několik hodně rychlých návštěv v Postupicích. Vzhledem k tomu, že od 1.3 je zákaz cestování mezi okresy, tak jsem ráda, že jsem ještě nějaké ty návštěvy stihla. Alespoň, že ty naše čtyřnohé hvězdy mají stejný život za jakýkoliv okolností.