Photo diary aneb co se dělo v březnu?

Psát tohle photo diary je hrozně divný. Polovinu měsíce jsme totiž všichni strávili a hlavně ještě trávíme v karanténě ohledně nebezpečí koronaviru. Už mi z toho tématu jde hlava kolem a články kolem něj už skoro nečtu. Měla jsem fáze, kdy mě z toho celý den bolela hlava. Tak jsem se rozhodla, že se budu chodit projít, protože nechci, aby mě tahle situace úplně pohltila.

Nicméně se začátkem března mi začala dovolená. Původní plán bylo odjet ve čtvrtek 5. března na Světový pohár v biatlonu do Nového města. Měla jsem tušit, že to nevyjde, ale pořád jsem doufala. V pondělí, tři dny před začátkem oznámili, že závody se pojedou, ale bez diváků. Moje třítýdenní rozmyšlení, zda jet nebo ne, vzalo za své po jedné větě. Vytočeně jsem do práce napsala, že se ve čtvrtek vrátím zpátky. V tu dobu jsem ještě netušila, že v březnu budu v práci dohromady čtyři dny.

Dovolenou jsem nicméně strávila hezky. Byla jsem dvakrát na józe, s Irčou jsme zašly do Vnitrobloku, byla jsem na zajímavé přednášce o atopickém ekzému, s mamkou jsme byli na kafi a po nákupech a šla jsem cvičit. Vlastně den před dovolenou jsem šla do posilky a na pásu uběhla svůj rekord. Kolik toho uběhnu až se na pás zase vrátím, netuším. Asi to budou hodně slabé výkony. Ve čtvrtek jsem se tedy místo do Nového města rozjela do práce a v pátek jsme s Deniskou a s Maky zašly na vínko. Bylo to skvělé a dušovaly se, že brzo to všechno musíme zopakovat. Další týden jsem měla ještě docela akční, přestože už nás začaly omezovat další zákazy a nutnosti a my jsem od středy byli všichni na homeofficu. S Jančou jsem, den před zavřením restaurací a hospod, zašly ještě do naše oblíbeného Obzoru, kde jsem se daly pár vín a já jela domů v celkem veselé náladě. Den poté jsem měla dovču, takže jsem se s Maky vydala na snídani a následně s Verčou na Coffee Talk do Brna, který byl zase totálně super a ze kterého opět nemám jedinou fotku. A to je právě krása talků.

Sobotní ráno patřilo snídani, kterou jsem uspořádala u sebe doma pro Anet a Hanku. A ze snídaně se vyklubal oběd a procházka a následně i večeře při vínku. S Anet jsem vesele plánovaly květnovou Barcelonu a málem jsem kupovaly letenky. Pak jsem si řekly, že počkáme týden a uvidíme. Asi tušíte, že zatím nemáme koupeného vůbec nic a ještě asi dlouho nic nekoupíme. A pak to začalo. Nouzový stav, karanténa, vycházení ven jen s rouškou, zavřené obchody. Životy nás všech se totálně zastavily a vypadá to, že se jen tak nerozjedou. Já jsem utekla do Postupic, kde jsem začala už třetí týden. Jsem ráda za tu možnost být na vesnici, protože člověk má aspoň možnost jít se projít do lesa, být tu s mamkou, Lojzou a doufat v to, že se brzo všechno vrátí do normálu. Můj život se tady skládá z pár věcí: práce, Lojza, jídlo, procházky, knížky, Netlfix. Asi tak bych popsala svůj život nyní. Chodím nenamalovaná, v legínách a jednou za týden jedu do Prahy. Zkontrolovat byt, pokoupit potřebné věci a přidusit se v roušce. Ani nechci přemýšlet nad tím, jak dlouho tohle ještě bude trvat. Hned to asi neskončí. Můj diář tak zeje prázdnotou a moje plány na jaro/léto berou pomalu za své. Asi tuším, že s holkama v červenci do Skotska nebo do Řecka nevyrazíme. I tak jsem pozitivní a doufám, že na podzim si všechno vynahradím. Začínám být celkem expertem na Netflix a realty show. Na Next in Fashion koukám už potřetí a miluju to. Zkoukla jsem spoustu seriály, čtu teď mnohem víc a snažím se brát všechno pozitivně a že se všechno děje z nějakého důvodu. Doufám, že za půl roku se na to všichni budeme dívat jinak a že si z toho vezmeme nějaké ponaučení.