Photo diary aneb co se dělo v březnu?

Jestli pro mě nějaký měsíc byl pořádný fičák, tak to byl březen. Po třech letech a deseti měsících jsem se rozhodla skončit v mém milovaném ÓČKU. Po tak dlouhé době jsem se prostě rozhodla, že je čas jít dál a zkusit něco nového a jiného. A proto jsem se i toto Photo Diary ponese i v tomto duchu.

Jít dál nebo zůstat? Tahle otázka mě provázela vlastně celý únor, ale nakonec jsem se rozhodla, že po třech letech a deseti měsících opustím mé milované ÓČKO. Já, která nesnáším změny, jsem se rozhodla k takovému kroku. Co si budeme, ne všichni věřili (a já skoro taky ne) že tohle udělám, ale bylo načase. Tím neříkám, že pálím mosty a zbavuju se svých óčkových kamarádů. Právě naopak, ti se mě zřejmě jen tak nezbaví. A za to jsem fakt ráda. Ale aby celé Photo Diary nebylo jen o mém loučení, tomu jsem zasvětila až poslední dny. Sice jsme nemohli společně zajít na drink a posledních pár vět jsem říkala do Teamsů na mobilu, něco do sebe to mělo. Naštěstí jsem se totiž nerozbrečela. Vím, že kdybych se se všemi loučila osobně, že určitě nějaké slzy uroním. Kromě toho jsme dostala i krásné květiny a pár dárečků. Ty si mě našly i tak 🙂

Březen se ale nesl v takovém zvláštním duchu. Kvůli zavřeným okresům jsem nemohla jet do Postupic, takže jsem skoro celé dny trávila v Praze. Naštěstí moje milovaná parta Fitfab zveřejnila jóga výzvu, takže jsem pravidelně cvičila a k tomu i občas běhala. A musím říct, že běhání mě baví čím dál víc. A není nic lepšího, než běhat v lese, bez sluchátek a jen poslouchat zvuky přírody. Opět jsme otevřela knížky, dojímala se u posledních závodů biatlonu a s Hankou jsme strávily skvělý večer u Anet. S holkama jsme rozjely tématické večery, Anet si tentokrát vytáhla Ukrajinu. A měla to skvělé, to musím uznat. Březen byl zkrátka na pohodu, měsíc, který ukončil jednu velkou etapu. Ale jak říkám, ti praví kamarádi zůstávají.