Jak se z holky, co dělala reparát z tělocviku stala holka, co běhá půlmaratony

V sobotu se v Praze běžel tradiční pražský půlmaraton, jehož jsem byla poprvé i hrdou součástí. Běhání a sport celkově jsou už dva roky součástí mého života a přiznám se, že když nesportuji den dva, tak sem nervózní a říkám si, jak to udělat, abych mohla jít cvičit. Co stálo za touhle proměnou?

Abych vám mohla vyprávět celý můj sportovní příběh, musíme se vrátit zpátky do minulosti. Nikdy jsem nebyla holkou, co by sportovala. Rodiče mě vedli spíše uměleckou cestou; keramika, flétna, kreslení, herectví a další činnosti. Sport úplně nebyl na prvním místě, což dokazuje i to, že lyžovat jsem se naučila až těsně před lyžákem v sedmé třídě. Nutno dodat, že to rodičům nevyčítám, protože oni nebyli sportovně moc založení, ale já sama vím, že bych své děti (jestli nějaké budu mít :D) vedla i tou sportovní cestou. Jediný, co mi na základce v tělocviku trochu šlo, byl běh na 1500 metrů. Pamatuji si, že jsme běhali dvě kolečka kousek od mé základky (kam teď docela pravidelně chodím běhat). Většina spolužáků přepálila začátek a zpomalila ani ne v půlce. Já jsem nějakým zázrakem dovedla rozložit síly a doběhnout poměrně vepředu. Dokonce jsem jednou málem mohla jít na školní závody, což se nakonec nestalo.

Tělocvik ale rozhodně nepatřil mezi moje oblíbené sporty. Věty „seš vysoká, mohla by si skákat do výšky nebo hrát basketbal“ jsem vyloženě nesnášela. Skok do výšky mi vždycky pokazil zadek, který sem nedovedla vyšvihnout, do dálky jsem zase pravidelně přešlápla. Navíc i přístup tělocvikářů a to, že na vás kouká celá třída, mi rozhodně nepomáhalo. Na základce a potažmo pak ani na střední jsem neoplývala nějakým super sebevědomím. A přístup (můj i tělocvikářů) se nezměnil ani na střední. Vše asi vyvrcholilo ve třeťáku, kde jsem v pololetí dělala z tělocviku reparát. A opět si moc dobře pamatuju, jak různé úkoly dělám ještě s dalšíma spolužačkama a před celou třídou. Moje láska nejen k tělocviku, ale ke sportu celkově se tak rozhodně nevyvíjela dobrým směrem a nemyslím si, že to bylo způsobeno jen mnou. Podobné případy, kdy učitel dovedl dítěti otrávit nějaký předmět, jsou totiž poměrně běžné a u tělocviku je to snad nejčastěji.

Začínat zas a znova 

Ke sportu jsem si musela svojí cestu hledat sama. Primárně to bylo samozřejmě způsobeno tím, že jsem chtěla zhubnout. Občas jsem začala chodit na nějaké lekce, vyřadila z jídelníčku všechny „nezdravé“ věci a řekla si, že teď to dám, teď všem ukážu a zhubnu. Vydržela jsem to pár dní a zase jsem se vrátila do zajetých kolejí. Takhle to pokračovalo několik let a vždycky to dopadlo stejně. Jasně, občas jsem lyžovala, občas jela na kole, šla na nějakou lekci, ale nic, co by bylo pravidelně. Pak jsem začala chodit na lekce jógy, postupně jezdit i na jóga víkendy a zjistila jsem, že mě to strašně baví. Jóga není jen o fyzické stránce, ale i o to mentální, na kterou by se nemělo zapomínat.

Na začátku roku roku 2020 jsem si koupila první fitness hodinky, začala chodit plavat, cvičit a držet se v jídelníčku. Ale hlavně jsem objevila holčičky z Fitfab Strong, jejich skvělá videa a skvělou Andrejku, se kterou mě seznámila Verunka. Pak přišel covid, který zavřel všechny sportoviště a já si tak jógovala a cvičila jen doma. Pak jsme s Andrejkou a Veru jely na jóga víkend, který Veru pořádala a Andrejka tam učila. A jedno ráno si tam šly holky zaběhat a já si říkala, že bych to vlastně taky někdy chtěla zkusit. Navíc mi přišlo, že běhá celá republika. Začala jsem o tom mluvit, že bych to možná taky chtěla zkusit. Mluvila jsem o tom až do 17. ledna 2021, kdy sem si konečně nazula ty „běhací“ tenisky z Lidlu a šla běhat. Uběhla jsem 2,4km v tempu zhruba 8 a měla pocit, že mi upadnou plíce. Nahrávala jsem kamarádce Nelče zprávu, že se už v životě nenadechnu. Ale nadechla a šla sem 20. ledna znova. A pak zase 24. Chodila jsem znova a znova. Zlepšovala jsem si tempo i počet kilometrů, chodila jsem běhat několikrát týdně, pak zase několik dní nešla. V dubnu měla Nikča z Fitfabu běhací výzvu, začala jsem běhat s kamarádkami, poprvé uběhla třeba 7 kilometrů. Koupila si lepší oblečení, boty a začala jsem zjišťovat, že mě to vlastně baví. Hlavně ten pocit po běhu.

Běh spojuje 

Jediný, co jsem nedávala byly běhy v létě, vzhledem k tomu, že nemám ráda extrémní teplo a do toho mám vysoký krevní tlak. Přihlásila jsem se na svůj první závod v rámci Běhej lesy na Karlštejně, kde se běžel Fénix run, který měl zhruba něco přes 4 kilometry. Vzhledem k tomu, že byla polovina srpna a bylo zhruba 35 stupňů jsem byla fakt ráda, že mám za sebou jen tuhle vzdálenost. Holky, se kterými jsem jela a do té doby je neznala (běh spojuje <3) běžely 13 a 19km a byly vyřízený. To ale nebyl poslední závod roku. S kamarádkou Anet jsem se domluvily, že poběžíme Nature Run v Liberci 12 km. V překladu to znamenalo, že to bylo 6 do kopce a 6 z kopce a závěr patřil dlouhé a nekonečné rovince do cíle. Věděla jsem od prvních metrů, že se mi běží hrozně a před každým závodem si na tohle vzpomenu a doufám, že už to nikdy nezažiju (zatím dobrý). Po doběhu jsem si vzala účastnické tričko a zhroutila se na patník a říkala Anet ať mi dá chvilku, že to potřebuju rozdýchat.

I tak mě to ale nepřestalo bavit. Ba právě naopak. Novou krve do žil mi daly společné výběhy s Nikčou a Andrejkou z Fitfab Strong. Začaly jsme v listopadu a pamatuju si, že jsem přešlapovala u Výstaviště a říkaly si, co mě to napadlo jít někam sama a ještě k tomu běhat. To byl první výběh, kde jsem kromě Niky poznala i Janču, se kterou teď už běhám pravidelně. Stejně jako s celou Fitfabí partou, která se teď pravidelně potkává ve čtvrtek. Běháme už takhle skoro rok a půl a sama teď vím, že si na čtvrtek od šesti večer nic neplánuji, že to patří běhání s holkama. A miluju to, i když to často bolí. I loňský rok jsem absolvovala pár závodů. Třeba Běhej lesy na Karlštejně, kde jsem si seběhla (a pak vyšla :D) Velkou Ameriku, kam se normálně nesmí. Jela jsem do Jizerek na Běhej lesy, i když jsem mi to kamarádky odřekly. Napsala jsem jedné holčině na Facebooku a jela jsem. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky, utřídit emoce a věděla jsem, že jediné, co mi pomůže, bude běh uprostřed lesa. A pomohl.

Kolik půlmaratonů uběhneš, tolikrát si člověkem 

Před rokem, když Jany Maroš běžel půlmaraton jsem si říkala, že si ho za rok zaběhnu taky. Mluvila jsem o tom zase klasicky dlouho, až sem se konečně letos odhodlala a koupila si startovný. Do toho jsem začala běhat s trenérem Martinem, což byl další výstup z mojí komfortní zóny. Dneska jsou z nás kamarádi a musím říct, že mi trénink s ním dal hrozně moc, i když jsem ho po vyběhnutí letenských schodů často nesnášela. Právě jemu vděčím nejvíc za svůj běhací progres, za to, že jsem ten půlmaraton i přes krizi od 8 kilometru přežila. Už v tu dobu jsem věděla, že mě čekají další minimálně dva půlmaratony. Díky němu jsem začala běhat pravidelněji, zařazovat běžeckou abecedu i technické tréninky. Za sebou mám dva uběhlé půlmaratony, jeden „klasický“ a druhý v rámci 2Runu na pražském maratonu. A před sebou? Další závody, další běhací výzvy a vím, že i další běžecký progres. Vím, že se do úrovně v jakých jsou moje kamarádky jen tak nedostanu, ale udělám všechno pro to, abych běhat nepřestala a dál motivovala sebe i ostatní. A vzhledem k tomu, co jsem si vymyslela, se mi to snad i brzy podaří.