Ahoj světě, jsem zpátky, chtělo by se říct takhle na úvod. Už ani nevím, kdy naposledy na blogu vyšel článek, ale pojďme dělat, že se vůbec nic nestalo. Otázka je, kam tenhle blog bude směřovat, protože pečení už není úplně mojí životní prioritou. Ale uvidíme. Teď se nicméně pojďme podívat na to, jak vypadala první část mé dovolené na Tenerife, kam jsem vyrazila díky Andy z Fitfab strong a Worldwee.
Na dovolené v pravém slova smyslu jsem byla naposledy někdy v roce 2020 a už mi brutálně chybělo moře, klídek a pohodička. Nejsem úplně válecí typ, mám raději aktivní a poznávací dovolenou a na týden v resortu mě moc neužije. Když tedy moje kamarádky z Fitfab Strong vydali zahraniční joga reatret na Tenerife, bylo jasný, že tam nemůžu chybět. A tak jsem se na Valentýna potkala s holkama na letiště. Z celé party jsem osobně znala jen zakladatelku Fitfabu Andy a Verču, se kterou jsem už v minulosti byla na soustředí. Vlastně mi ani nevadilo, že víc holek neznám, protože kromě jedné dvojice jsme tam všechny byly takhle solo. Letěly jsme s přestupem v Madridu a bylo to docela dlouhý, ale když jsme o půlnoci vystoupily z letištní haly na Tenerife, první z čeho jsme byly nadšené, bylo teplo. V Česku se sice ozývá pomalu jaro, ale člověk tu furt chodí v kabátech, protože je únor, že jo. Jenže na Tenerife něco jako zima neexistuje, tam mají buď jaro, léto… a nebo jaro. Geniální představa.
Každodenní jóga <3
Hurá za poznáváním Tenerife
Vzhledem k tomu, že jsme ve středu dojely na ubytování skoro v jednu ráno, a než se ubytovaly, osprchovaly a šly spát, ranní jóga byla z rána posunuta na večer a čtvrtek byl ve znamení pohody a odpočinku. Po snídani, která byla skoro až obědem, jsme vyrazily auty do městečka Porís de Abona a procházkou okolo pobřeží do městečka Abades, kde jsme ochutnaly třeba místní specialitu smažené mořské plody (miluju seefood) a hlavně brambory, které se vaří v hodně osolené vodě, takže se sůl přichytí na slupku, ale brambory nejsou přesolené. Geniální. Cestou jsme tak minuly „město duchů“ Sanatorio de Abona, které mělo v minulosti sloužit jako karanténní vesnice pro lidi s leprou. Než se otevřela, našel se lék, takže se ke svému účelu nikdy nepoužíval. Něco se tam ale teď děje, protože místo je opáskované a hlídané policií. Cestou zpátky jsme se také smočily v oceánu (miluju podruhé), sjely si do Lidlu pro jídlo a hlavně vodu a večer si daly zmíněnou jógu.
Zato páteční den jsme jógou odstartovaly a po snídani vyrazily směr Masca. Jedná se o malebnou vesničku v horách, která ale nepatří mezi úplně lidnaté. Víc než místních, tam potkáte turisty. Ono dostat se k ní není vůbec jednoduché, nejprve totiž musíte absolvovat dost náročnou jízdu serpentinami, které prověří vaší trpělivost, nervy i řidičské umění. Naše Andy to ale zvládla na výbornou i s pomocí místního cyklisty. Už během cesty se vám budou naskytovat nádherné výhledy do hor, mezi kterými probleskuje oceán. Jakmile jsem dojely do Mascy, daly jsme si kafíčko a sangriu (náš nejoblíbenější španělský drink) a po krátké taneční exhibici na písně od místního muzikanta jsme si říkaly, že se vydáme na procházku k vodopádům. Cesta je ale z bezpečnostních důvodů nějakou dobu uzavřena, protože se tam staly nějaké smrtelné nehody. Masca je ale moc krásná, takže tam určitě budete mít, co dělat. Pozdní oběd jsme si daly v bistru Casa Riquelme, kde vám naservírují další místní specialitu; už zmíněné kanárské brambory a maso v pikantní omáčce. Je to jídlo pro více lidí, podává se v takovém keramickém hrnci, ale pozor na to, protože je docela pálivé. A platit se dá jen hotově. Po Masce ale náš den ještě nekončil a vyrazili jsme na západ slunce a na večeři na pláž Playa del Deque.
Na druhý největší karneval na světě
V sobotu jsme ráno opět začaly jógou, a abychom se trochu naladily, byla to dance jóga a choreografie na mojí oblíbenou píseň Wings od Birdy. A pak jsme vyrazily do hlavního města Tenerife Santa Cruz de Tenerife, kde se konal druhý největší karneval na světě. Tenhle nápad vznikl docela spontánně, ale rozhodně to stálo za to, a bylo to zase něco jiného. Ještě před tou velkou událostí jsme ale potřebovaly v místním obchoďáku nakoupit potřebné kostýmy, nalepovací tetovačky, škrabošky, havajské sukně, věnce a další propriety. Asi si dovedete představit, když třináct holek pustíte do obchodu plného těchto propriet. Pak si všechno nalepit a vyrazit vstříc. A musím říct, že atmosféra byla úžasná a s holkama jsme jen koukaly. Samé neskutečné kostýmy všech možných témat, všichni nadšení a spokojení mířili do ulic. Mě fascinovali rodinky s dětmi, kteří sladili své kostýmy, zvláště muži, kteří se nebáli jít třeba za ženy. Asi nejčastěji jsme viděli různé variace na Barbie a Kena.
V ulicích se tančilo, chytily jsme i několik průvodů, sami si dokonce zatancovali uprostřed ulice. Lidí tam byla fakt fůra a bylo vidět, že si to všichni užívají. I my jsme několikrát tančili uprostřed ulice. Co ale bylo nemožné, bylo najít volné místo na jídlo. Nakonec se naše rozdělená skupinka ještě rozdělila; část šla do mekáče (ten vždycky zachrání) a část z nás si našla volný stolek na náměstí. Spokojené jsme ale asi nebyly moc ani jedna, jídlo, které měly holky bylo předražené a vlastně nic moc. Pak jsme tak nějak zhodnotily, že nám ruch velkoměsta stačil a vydaly se směrem k autům, abychom vyrazily do města Radazul. Upřímně nás tohle město moc nenadchlo, a tak jsme se sice chvilku koupaly, ale pak jsme se nakonec poměrně brzy vydaly do našeho ubytování. Ještě předtím jsme se ale zastavily v místním Lidlu, abychom si nakoupily jídlo na trek na El Teide, který nás čekal druhý den. Večer jsme si tak daly večeři na ubytování, připravily si svačiny a šly spát brzo, ať máme co nejvíce sil.
Bez komentářů