Objevit Bali, část třetí… splněný sen u sloníků, party Kuta a odjezd domů

Náš Bali výlet se přiblížil do svého závěru. Je před námi poslední zastávka, ale ještě před s sebou máme čtyři dny, abychom poznali i jih Bali. Přesouváme se do města Kuty, které je vyhlášeno nejen skvělými surfařskými podmínkami, ale i pořádnou party.

Hlavní město i otravné trhy

Během poslední snídaně v Candidasse si užijeme krásné počasí i poslední výhled na moře. A pak už nastupujeme do auto a vyrážíme směr Denpasar, kam máme dnes namířeno. Denpasar je hlavní město Bali a leží zde i letiště. My se zastavujeme u paláce Banjar Sembung Sari. V Denpasaru je obroské vedro a musím říct, že mě vůbec nenadchne. Největší dojem z  města mi zkazí místní trh. Těšila jsem se trh s jídlem, ale hned u auta si nás oddchytne místní trhovkyně, která nás trhem provází. Jedná se o trh ve staré budově, kde jsou krámky nacpané jeden na sobě a jakmile se u nějakého zastavíte, hned si vás všimne místní trhovkyně a snaží se s vámi smlouvat. Mě osobně je smlouvání hrozně nepříjemné, nejde mi to a celkově je mi to proti srsti. Naštěstí Ivča je v tom celkem zběhlá, a tak mi vysmlouvá hned dvě dřevěné mističky, po kterých jsem toužila a ratanovou kabelku, kterou jsem nechala na prvním ubytováním ve vile. S pobavením ale sleduji, jak ona s Michalem usmlouvají sošky a musím říct, že na rozdíl ode mě, jim tohle jde fakt skvěle. Celkově mám ale po chvilce místních obyvatel plné zuby, ale dáma, která nás provází v nás vidí evidetně snadnou kořist a nezbavíme se jí po celou dobu.

Celkově mě ale trh zklame, i proto že v Praze jsou trhy moje hodně oblíbená místa. Ale zřejmě jsou naše a balijské trhy velký rozdíl. Denpasar projdeme celkem rychle a opět nasedáme do auta a vyrážíme směr Kuta, poslední zastávka našeho výletu. V Kutě mám hotel uprostřed města, naštěstí to ale není úplně u hlavní silnice a je to úplně něco jiného než jsme zažili. Kuta je plná turistů i mimo turistickou sezónu a je to město, do kterého se sjíždí milovníci surfování i party. Kdybych viděla hotel a hlavně jeho vybavení jen zevnitř, řeknu si, že by tenhle typ mohl být kdekoliv jinde. Typický hotel pro turisty, řekla bych. Vybavení je krásné, bazén uprostřed a naštěstí na každém pokoji funguje klimatizace. Než vyrážíme na západ slunce, zajdeme si do jedné z mnoha restaurací na gin s tonicem a já ochutnám koktejl z dračího ovoce. Moje oblíbené ovoce to asi úplně nebude. Večer zamíříme do jedné z restaurací kousek od hotelu, kde si opět dám moje milované Mie Goreng s mořskými plody. V noci mi ale není úplně nejlépe a říkám si, že za to může možná nejen mořské plody, ale i fakt, že je to moje teprve druhé jídlo za celý den, z čehož můj žaludek není úplně nadšený.

Monkey Forest a splněný sen u sloníků

Dneska máme v plánu navštívit Ubud. Vlastně mě překvapuje, že v nejznámějším města Bali jsem až skoro předposlední den. V plánu máme ale nejen samotný Ubud, ale i balijské tance, které touží vidět hlavně Jarda. Nevím, jak ostatní, ale já mám co dělat, abych u toho neusnula. Tance trvají asi hodinu a i když  máme něco jako program, já se v tom ztratím asi po čtvrt hodině a už se nenahodím. Bali je svou kulturou prostě trochu jinde než Evropa a v tomhle se to opět projeví. Po tancích vyrazíme přímo do Ubudu a opět na market. Na tomhle nás žádná dáma neodchytne, ale zato je plné lidí. Michal s Ivčou usmlouvají další sošky, já se zamiluji do lapače snů a v poklidu můžeme vyrazit na další místo a to do Monkey Forrestu.

 

Říká se, že Monkey Forrest je místo, které v Ubudu musíte prostě vidět. Janča, která na Bali byla rok přede mnou, dneska opičky v lásce moc nemá, ale já k nim takovou zášť nechovám. Možná je to tím, že se neprojevila jejich známá drzá povaha a nechali nás v celku v klidu. Mě osobně se park hodně líbil. Opičky si běhají kde chtějí; skáčou po stromech, sedí vedle vás na lavičce nebo se snaží dostat do kokosu. Zakázano je je krmit, ale jinak si můžete dělat co chcete. Po pralese je to v celku příjemná procházka, kde je stín, takže vás nesužuje nesnesitelné sluníčko.

Monkey Forrestem to ale určitě nekončí a přichází část, o které jsem netušila, že může přijít. Protože máme ještě spoustu času, navhrneme řidiči ať nás odveze do parku, kde jsou sumatrští sloni, kterou jsou na seznamu ohrožených druhů. Jeden z důvodů jeho ohrožení je kácení deštných pralesů. Musím říct, že vstup do parku je docela drahý, pohybuje se to okolo 600 korun, ale za mě to rozhodně stojí za to. My měli zaplacenou jen klasickou prohlídku parku, dále je v nabídce koupání ve vodě se slony, vyjížka na nich atd. Na mě je tohle už moc, ale věřím, že některým lidem se to zalíbí. My jsme sloníky jen krmili, hladili si je a fotili se s nimi. A musím říct, že to bylo naprosto neskutečný a málem jsem se rozbrečela, když jsem si ho pohladila. Krmili jsme je různými klacíky, co tam měli připravené a byli dost nenasitní. Ale úžasné. Za mě to byl obrovský zážitek, ze kterého jsem se dlouho vzpamatovávala a je pravda, že ve mě rezonuje dodneška. Večer nás čekala cesta domů, která se protáhla na několik hodin, protože zácpy jsou na Bali fakt mor.

Tanah Lot a Uluwatu

Před sebou máme poslední den výletů, pondělí a zbytek úterý už zasvětíme jen válení se na pláži. V neděli ještě vyrážíme na Tanah Lot, který mě ale docela zklame. Sice je to hezké na fotku, ale přímo k chrámu nejdeme. Nějak  na to není energie. Navíc je zde poměrně velké množství turistů. Proto se přesouváme opět do auta a jedeme na Uluwatu, které mě z celého Bali zklame úplně nejvíce. Sice jsme chvilku na pláži, kde akorát vytahují čerstvé ryby z moře, což je skvělé vidět je hned po vytažení, ale moře zde není vůbec hezké. Než se totiž dostaneme do větší hloubky, ujdeme několik dlouhých metrů. Na Uluwatu mají být krásné pláže, ale nás to docela zklame. Z celého Uluwatu křičí, že jsou tu vybudovány luxusní apartmány pro turisty, ve kterých ale zatím nikdo není. A vedle těch luxusních vil jsou poházené odpadky a seschlé stromy. Smutný pohled.

 

Pondělí máme zasvěcené čistě jen válení se na pláži a u bazénu. Jdeme se ještě projít po Kutě, navštívit místní obchodní centrum a ochutnat ryby z místní vyhlášené restaurace. V úterý se sice ještě povalujeme u bazénu, ale už musíme mít sbaleno a na mě už začíná dopadat deprese z odjezdu. Já totiž odjíždím z hotelu jako první a jak se sama sebe znám, tak odjezd probrečím. Nechce se mi z tohohle balijského ráje a je přede mnou děsivá 15hodinová osamocená cesta. Když se se všemi loučím, emoce prostě neudržím a rozbrečím se. Pán v taxíku ze mě asi musí být celý vyjevený. Já opět letím přes Singapur, kde strávím asi tři hodiny, navštívím místní mekáč a pak už jen přežít 12 hodin v letadle. Myšlenkami jsme ale stále ještě na pláži s Bintang pivem v ruce..