Přechod Malou Fatrou aneb jak jsem sama poprvé vyrazila na trek po slovenských horách, první část

Heslo ´Člověk míní a život mění´ bych si podle mě měla nechat vytetovat. I v srpnu jsem totiž měla vyrazit na dovolenou do zahraničí, tentokrát s kamarádkami, ale nakonec jsem sama přešla slovenskou Malou Fatru. A bylo to nakonec nečekaně strašně skvělý.

Celkem nečekaně se mi v polovině srpna objevil volný týden. Vypadalo to, že s kamarádkami pojedeme do hor do Slovinska a pak se přesuneme na pár dní k moři do Chorvatska. Jenže pár dní před naším odjezdem Slovinsko postihly záplavy a my nechtěly riskovat. Holky nakonec odjely na kola do Rakouska a já, protože na kole jezdím maximálně z práce, vyrazila opět na Slovensko, přesněji na Malou Fatru. S tímhle nápadem vlastně přišla moje kamarádka Janča z běhání a mě to nadchlo. Během jednoho víkendu si koupila jízdenku v úterý ráno do Žiliny, zabookovala dvě horské chaty a to bylo všechno. V úterý jsem si pobalila krosnu včetně s vybavením do Bratislavy, kam jsem se pak přesouvala na festival Lovestream. Takže kromě pohorek jsem s sebou táhla třeba i notebook, což v horách vyloženě chcete.

Den první

Teprve v úterý ráno ve vlaku na mě přišla trochu nervozita, co jsem si to vlastně vymyslela. Z Žiliny jsou vystoupila v Nezbudské Lúčce a vydala se na cestu. Šla jsem podle stránky Tatra Adventures a musím říct, že sem byla hrozně šťastná, že vím, kam mám jít. Musím říct, že počasí mám prakticky celou cestu naprosto fascinující – sluníčko svítí, ale já mám štěstí, že jdu většinu lesem. Moc lidí tedy nepotkávám, tak si říkám, zda jdu správně. Ale jdu, za chvilku už vidím ukazatel na Starý Hrad. Vydrápu se do prvního z mnoha kopců, okouknu zříceninu hradu a vyrážím dál. A hned mě čeká další kopec. V jednu chvíli totiž asi ztratím značku a místo sympatické cesty se drápu do kopce, kde mi klouže suché listí a občas balancuju nad tím, aby spadla dolů. Ta brutálně těžká krosna mi rozhodně nepomáhá. Když se konečně někam vydrápu, svalím se na zem a sem ráda, že sem. Poslední kopec, který mě dnes čeká, vede k Chatě pod Suchým, kde dnes bivakuju. Naštěstí dorazím poměrně brzy, takže si v pokoji pro 15 lidí vyberu postel, která mi přijde nejlepší a vydám se dám pro svůj první Radler a kochat se horama, který už se mi pomalu otvírají. 

Den druhý

Děkuju Santiagu, že mě naučilo spát v pokoji s několika lidmi a že mi to nevadí. Na pokoji nás naštěstí bylo asi jen šest, takže to považuju za úspěch a navíc nikdo nechrápal. Ráno si s díky dávám teplým makový štrůdl, kafe a kofolu, svážu vlasy do culíku, hodím krosnu na záda a vyrážím. To, že první, co mě čeká je drápání se do kopce, přesněji tedy do svahu okolo lanovky, mě nepřekvapuje. Jakmile ale vylezu první kopec, jdu chvilku po rovince a užívám si fakt krásnou cestu. Moc lidí nepotkávám, kromě jednoho páru, který mě předbíhá v jednom z kopců. A teda, tenhle kopec jen ukazuje, jak to dneska bude vypadat. Často jsou to skalnaté kopce, po kterých se drápu, takže překonávám jednu skalnatou cestu za druhou a říkám si, kdy se konečně vydrápu někam nahoru. A vydrápu, první vrchol se jmenuje Suchý (1468m), kde se ukazují ty první výhledy Malé Fatry. Dám si nějakou sváču, nechám se vyfotit, vyfotím i ten pár, co mě předběhl, hodím krosnu na záda a vyrážím dál.

A že to dneska bude ve znamení skal, mě vůbec nepřekvapuje. Čekají mě Biele Skály a Stratenec, kde si často při jejich vylejzání musím pomoct rukama a nadechnout se před každým výstupem, abych to zvládla. Ta těžká krosna mi zrovna moc nepomáhá a nadávám se, že toho mám tolik. Nejet pak ještě za Barčou do Bratislavy byla bych se schopna sbalit podstatně méně, ale takhle s sebou mám věci, které bych na trek rozhodně nepotřebovala (třeba počítač). Jakmile ale překonám několik skalnatých úseků, u kterých sem fakt ráda, že je jdu nahoru a ne dolů, protože bych někde určitě sklouzla, začnu stoupat na na dnešní vrcholy – Malý (1671m) a Velký Kriván (1709). Kopec na první jmenovaný je dlouhý a náročný. Celou dobu se na Malý Kriván koukáte, ale pořád máte pocit, že ho máte hrozně daleko. Ale vyškrábala jsem se na něj a podle svých pravidel jsem vytáhla oběd a užívala si další krásy a výhledy Malé Fatry.

Po odpočinku se opět vydávám dolů a usmívám se na ty, kteří se šinou nahoru. Trochu vystresovaně ale přemýšlím, kde vezmu vodu, která mi dochází. Podle Tatra Adventures mám potkat korýtko uprostřed, ze kterého vytejká voda. Už sem trochu ve stresu, že jsem to přešla, když v tom najednou si všimnu celkem nepřehlédnutelné roury, ze které vytejká voda. Záchrana, říkám si a do dvou lahví čepuju čerstvou horskou vodu a doufám, že mi nic nebude. Ale tak, přece je to voda z hor, co by jí mohlo být. A ještě, že jsem si naplnila obě dvě lahve, protože teď mě čeká další kopec, a to Velký Kriván. Těsně před jeho vrcholem ale ze sebe strhnu krosnu a nechám jí ležet na místě, kde většina z horalů odpočívá a psychicky se připravuje na posledních 50 metrů. Jako říkám si, kdo by chtěl ukradnout mojí přervanou krosnu? A pojďme si říct, že je velmi příjemný vyjít nahoru jen s mobilem v ruce. Nahoře se pokochám pár výhledy, nechám se vyfotit od jednoho ze skautů z Prahy, se kterými se tak nějak předháním a zase slezu dolů.

Už jen kousek mi zbývá do mého dnešního ubytování, k chatě pod Chlebom. Dorazím tam zhruba okolo čtvrté a odměnou mi je fakt, že si ve společném pokoji můžu vybrat nejlepší palandu. Volím tu dole u zásuvky. Večer si už jen dám několik Radlerů, jedno pivo a hlavně pařený ovocný knedlíky s mákem. A taky zkoumám svoje spálený místa, který přesně ukazují, co sem ten den měla na sobě, jelikož mám opálený kraťasy, crop top i krosnu.

Pokračování příště..